Hry, které radši nezkoušejte…

Pok-a-tok

Mayové hráli míčovou hru, kterou od nich později převzali Aztékové. Mayové ji nazývali pok-a-tok, což zní docela legračně - tak trochu jako ping-pong. Mysleli si, že čím lépe budou tuto míčovou hru hrát, tím větší potěšení připraví bohům, kteří jim na oplátku dopřejí lepší úrodu. Tato hra byla s představami lidské oběti a smrti. Pokud chcete žít jako Aztékové, možná si tuto hru s několika přáteli rádi zkusíte. Ale jestli chcete prostě jen žít… tak ji nikdy nehrajte…!

Potřebujete k tomu:

Cíl hry:

Stejně jako při basketbalu si hráči jednoho týmu přihrávají míč mezi sebou a snaží se dosáhnout bodu. Bod získají, když prohodí míč jedním z kruhů na zdi.

Pravidla:

Míč můžete odrážet paží od lokte k zápěstí a nohou od kolena ke kotníku, ale nesmíte hrát dlaněmi nebo prsty či chodidly… a to je vlastně všechno! Zajímá vás, proč při tak mírumilovné hře hráči přicházeli o život: neexistovala totiž žádná pravidla zakazující zabití soupeře a nikdo nechtěl prohrát, protože by sklidil posměch. Možná tedy budete muset zavést pravidlo, že zabití soupeře je nepřípustné.

Výsledek:

Vítězí družstvo, které jako první dosáhne bodu. Někteří historici tvrdí, že hráči poraženého družstva byli odvedeni na plošinu po straně hřiště a tam jim usekli hlavy a nabodli je na dřevěné kůly. (Dnes by ale facka vysušenou makrelou poraženému hráči na oslavu vítězství možná stačila.) Hráč, který prohodil míč kruhem, směl žádat od diváků jakýkoli šperk nebo oděv. Ale problém byl v tom, že nejprve musel diváky chytit. Družstva se mohou dohodnout, jakou odměnu vítězové dostanou. Můžete hrát o zlato, drahokamy, otroky nebo i o dům…

Pravda o této míčové hře:

Historici ne vždy znají pravdu o starých civilizacích, často se mohou jen dohadovat. Ve většině dějepisných knih se dočtete, že míčová hra Mayů a Aztéků se hrála na život a na smrt. Ale jiní historici zase tvrdí, že to tak nebylo. Pravda je taková, že ve zdech lemujících hřiště se našly rytiny . Zobrazovaly míčovou hru, při které poražení přišli o hlavu. Ale ty obrázky nevyprávěly o utkání, které se odehrálo ve skutečnosti, nýbrž v jedné prastaré legendě:

Planeta Venuše, to byl mladý bůh, který hrál proti bohu podsvětí a prohrál. Cenou za vítězství byl život poraženého… Když lebku Venuše věšeli v podsvětí, vylézali mu z hrdla krvaví hadi. Ale jednoho dne šla kolem dcera vládce smrti a lebka na ni plivla… Následkem toho dcera porodila dítě, z něhož vyrostla nová Venuše - jitřenka.

To je příběh, který vyprávěly obrázky na zdech hřišť. Byl vymyšlený proto, aby vysvětlil, proč se nám planeta Venuše na čas ztrácí z oblohy a pak se zase objevuje. Když na mayská hřiště přišli turisté, průvodci jim řekli: "Po utkáních přišli poražení o hlavu." Pak tuto historku převzali dějepisci a opakovali ji ve svých knihách. Nejspíš to není pravda!


Volador

Potřebujete k tomu:

Pravidla:

Čtyři hráči se převléknou: za ptáky, vylezou nahoru na kůl a uvážou si každý jeden provaz v podpaží. Každý pták seskočí z vrcholu kůlu a 13x se otočí dokola. Když se všichni hráči otočí 13x, vytvoří tak šťastné číslo 52, a to se postará, aby bůh Slunce dál kroužil kolem Země.

Výsledek:

Vlastně žádný není. Je to jenom jakýsi Aztécký týmový bungee-jumping na počest boha Slunce, a nadělá se při tom mnohem méně nepořádku, než při obětování lidských srdcí.